Poté, co nám odrostly naše ratolesti, jsme chtěli pomoci aspoň jednomu dalšímu dítěti a požádali o adopci. Bylo to v 90. létech a během roku jsme absolvovali několik schůzek na kraji, kde jsme však nakonec neuspěli. Paní ředitelka tehdy prohlásila: Máte vlastní děti, tak nechápu co byste chtěli?
V roce 2006 jsme se dozvěděli o možnosti profesionálního pěstounství a na stejném kraji se snažili přesvědčit krajské úředníky, že to opravdu existuje. Po několika telefonátech a konferenčních hovorech s pracovníky MPSV jsme konečně našli společnou řeč a vstřícnou úřednici, která se nám věnovala. Naši naději však po roce uhasila opět stejná ředitelka, tentokrát se slovy: My tu vlastně žádné takové děti nemáme.
V roce 2011 jsme se dozvěděli o kampani na Pěstouny na přechodnou dobu. Přihlásili jsme se dle pokynů, následovaly návštěvy úředníků u nás doma, pohovory na kraji, nekonečné psychotesty a pak úžasná, roční příprava s lektory ze Slovenska. V říjnu 2012 jsme konečně dostali „glejt“ a stali se pěstouny na přechodnou dobu.
První Princeznu jsme dostali hned po náběhu Novely v lednu 2013. S porodní váhou 2,8 kg a předpokladem, že bude vhodná pro osvojení. Po 3 měsících jí na kraji schválili nové adoptivní rodiče a o měsíc později jsme začali předávat. Samotné předávání trvalo 2 týdny, během nichž si maličká nejdřív zvykala na nové osoby kolem sebe, později ji nová maminka začala přebalovat a krmit. Na konci druhého týdne se Princezna už jen otočila za našimi hlasy, ale ručičky už vztáhla k novým rodičům. Maličká získala nové, milující rodiče a my úžasné přátele. Dodnes jsme součástí jejich rodiny. Malují na zeď strom života a chtějí, abychom na něm byli jako součást její historie. Před dvěma týdny jsme společně oslavili druhé narozeniny slečny, které je čím dál podobnější na své nové rodiče, přebírá jejich mimiku, gesta. Kdybychom nevěděli, nenapadlo by nás, že se narodila jiné mamince.
Po třítýdenním odpočinku jsme si jeli do porodnice pro pětidenního chlapečka. Idylka skončila. Princ si do života přinesl koktejl abstinenčních příznaků. Až 20x denně křeče, celé tělo propnuté do luku a po několika minutách to skončilo zatřepáním nožiček. Pomáhalo jen nosit a nosit. Chvíli úleva, pak znovu. Žádný oční kontakt a náznak přijetí. Pohybové postižení celé levé části těla. Podezření na C žloutenku.
Spolu s odborníky jsme hledali řešení, absolvovali lékařská vyšetření, genetické a infekční testy. Mnoho hodin v autě, mnoho kilometrů, mnoho hodin v čekárnách. Spoustu bolesti a pláče.
Po téměř třech měsících se malý najednou podíval a poprvé jsme věděli, že se dívá na nás. Abstinenční příznaky pozvolna ustaly a náš Princ začal dohánět, co zameškal.
V té době jsme už měli za sebou mnohá školení a semináře „navíc“, protože jsme potřebovali vědět co se s takovým dítětem dá dělat a jak mu pomoci. Překročili jsme tehdy naše povinné vzdělávání skoro trojnásobně. Maličký se začal rozvíjet, ale tělesné postižení zůstalo. Navštívili jsme proto sami od sebe rehabilitaci a začali cvičit. Bylo to s pláčem, bolelo to na obou stranách, ale přinášelo to ovoce a v 9 měsících by předchozí postižení našel už jen odborník. Jeden z lékařů nám řekl, že bez nás by to byl ležák... To byla odměna!
V 10 měsících začalo předávání dlouhodobým pěstounům. Malý byl ale za tu dobu a prožité zkušenosti na nás tak navázaný, že předávání tentokrát trvalo 2 měsíce. Onen zákonný rok jsme stihli jen těsně, ale vše se podařilo a Princ se dnes má moc dobře a s novou rodinou a třemi sourozenci krásně prospívá. Podařilo se! Předávání tentokrát bolelo. Přece jen, rok byl „náš“ Princ.
Následoval opět odpočinek, tentokrát delší...
Už jsme se nemohli dočkat, kdy zazvoní telefon, že se máme dostavit pro další děťátko. Dočkali jsme se. Jeli jsme si pro další Princeznu znovu do porodnice. Měla jen 2,1kg a 42cm. Nic tak malého jsme doma neměli! První oblečení měla pro panenky. Je ale zdravá, jen bude celý život menší, po rodičích. Je neuvěřitelně životaschopná! Oční kontakt máme od druhého dne u nás, ve stejný den se začala smát. Nejdřív jen ze sna, později už vědomě jako reakce na podněty. Dnes ve 2,5 měsících si sama hraje s hračkami na hrazdičce nad její postýlkou, umí si sama přistrčit dudlík a krásně i nahlas se směje. Zkouší první zvuky, první „ghhh...“ a má radost, když se to povede.
Tato maličká už brzy půjde zpět ke své mamince, tatínkovi a bráškům. Bylo krásně vidět, že ji mají rádi a těší se až ji budou mít doma.
Pak znovu přestávka, nevím jak dlouho, ale vím, že už teď se těšíme na další... - vstávání co tři hodiny, vůni pokakaných plínek, pláč zrovna když mám plné ruce, žádný čas na sebe s manželkou, plný diář povinností... Ale i ten úžasný pocit, když držím tvorečka, který by bez nás ležel v nějakém ústavu.
Musím končit. Manželka peče, takže budu krmit, možná bude i nějaké voňavé nadělení...
Ale neměnil bych! Přestože mám i své civilní zaměstnání, toto, co spolu s manželkou děláme pro děti, mne naplňuje a dává mi odvahu a sílu jít dál. A doufám, že se v ČR už nikdy nevrátíme ke stavu, kdy budou děti vyrůstat v ústavech, kdy někdo bude schopen veřejně prohlásit, že dítě do tří let nic necítí a proto nepotřebuje rodinu.
Převzato z http://soupuk.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=445128&bk=29492