Úvodní stránka » Články » Pěstouni na přechodnou dobu jsou superhrdinové

Bezpečný spánek v náručíPěstouni na přechodnou jsou superhrdinové

Převzato z blogu Michaely Hlostové

 Ráda si čtu blogy jiných pěstounů. Zejména ty, které umí líčit často neradostné věci s  nadhledem. Patří k nim i Marcela Tobiášová, pěstounka na přechodnou dobu.  Když jsem si četla její nedávný příspěvek „Jdeme dál…“, došlo mi, jak je instituce dočasné péče těžká. 

 Do rodiny totiž nepřicházejí růžovolící miminka, ale děti se smutnou historií, která se do nich vryla. Pláč, poruchy spánku, specifické projevy chování. A přesto se dokáže najít člověk, který vydá ze sebe maximum, obětuje své pohodlí, spánek a duševní pohodu, aby otevřel náruč cizímu dítěti. A to vše s vědomím, že jednoho dne bude stát sociální pracovnice u dveří a odvede ho zase pryč. Třeba k biologické rodině, odkud ho museli předtím odebrat. Tohle vyžaduje velký kus odvahy.

 Najdou se však jedinci, kteří budou tuto formu pěstounství ochotně kritizovat. Nejvíce jim vadí, že pěstouni pobírají plat i v době, kdy u nich žádné dítě není. Skutečnost je ale taková, že žádná postýlka nezůstane dlouho prázdná, dětí, které je potřeba akutně umístit, je stále dost. A pak jsou takoví, kteří budou obhajovat existenci dětských a kojeneckých ústavů. Nejspíš někdo s titulem před i za jménem a své argumenty podpoří patřičnou studií. Ostatně i Marcela byla přítomna ve sněmovně, když se připomínkovala novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí, a ví, jak to vypadá, když se k tématu vyjadřují někteří poslanci. Je třeba ale říci, že se našel i dostatečný počet vzdělaných hlav, které dokázaly zdatně oponovat.

 Mé pěstované dítě pobývalo v kojeneckém ústavu před zmiňovanou novelizací a je příkladem toho, jak je ústavní péče špatná. Byl to sice hezký dům, kvalitně vybaven těmi nejlepšími terapeutickými pomůckami, všichni zde žili v čistotě a byli pravidelně a dostatečně krmeni. Přesto to nestačilo. Chyběla náruč a prosté pohlazení. Mé dítě bylo nešťastné. Tolik, že si toho byli vědomi i zaměstnanci a dělali vše pro to, aby se co nejdříve dostalo do rodiny. Navzdory jejich snažení se to podařilo teprve v jeho roce.

 K nám do rodiny proto přišlo dítě, které jen křičelo. Od rána, když se probudilo, až do večera, než šlo spát. Nebyl to ale dětský pláč. Když si na tohle období vzpomenu, vybaví se mi obraz Edvarda Muncha Výkřik s jeho zoufalou atmosférou. Mé dítě také trpělo „syndromem zákopové války“. Přestože spalo, jeho smysly byly stále v pohotovosti. Vejít do pokoje a nevzbudit ho bylo téměř nemožné. Během zlomku vteřiny bylo na kolenou, vyděšeně zíralo do tmy a třáslo se. Bálo se všeho. Nejvíce pak hlasitých zvuků (bouřka, ohňostroj, klakson auta, sekačka, cokoliv) a jeho hrůzu nešlo utišit. Odmítalo všechny něžnosti, reagovalo na ně pouze pěstmi, škrábáním a kousáním.

 Věřím tomu, že s pěstounstvím na přechodnou dobu by to bylo jiné dítě. Jeho adaptace na novou rodinu a na svět „tam venku“ by byla snazší. Protože by nepostrádalo to, čemu odborníci říkají vztahová vazba. Nemělo by nutkavou potřebu se všemi a se vším bojovat, nemělo by pocit, že manipulace je způsob, jak se před okolním světem ochránit, protože jen tak má svůj život pod kontrolou. Mé dítě by se totiž naučilo důvěřovat. 

Pěstouni na přechodnou dobu dělají neskutečně dobrou věc. Pro mě jsou to superhrdinové.
Odkaz na článek Marcely Tobiášové